Úvod
Tak jsem se doprokrastinoval až sem, nebo-li nazrál čas k akci, k sepsání týhle knížky. Cejtim, že je třeba uzavřít určitou životní kapitolu. Jak časy se mění, moment za momentem, tak i já se měnim. Jsou tomu přesně dva roky, co jsem se vrátil z dvouroční cesty. (LoL – Vsuvka, nebo-li poznámka autora, už je to sedm let, ještě jsem si dal mezi psaním dalších pět let přestávku. Už je konec roku 2025. Neuvěřitelný!) Cesty Domů. Cesty k sobě. Teda vrátil, fyzicky myšleno, jinak jsem na cestě furt. Domů k sobě. Je to prakticky nekonečná cesta, na kterou nestačí jen jeden život. Však fyzická cesta, v tomhle případě z Novýho Zélandu zpět do Čech převážně po zemi a vodě, může bejt dobrým prostředkem k opravdovýmu pochopení skrze osobní prožitek, kdo jsem a kam směřuju. (Potrvzuju i teď po pěti respektive sedmi
letech po návratu.) Během putování se člověk dostává neustále do nekomfortní zóny, což je nejlepší učitel k smíření se a uvědomění si přítomnýho okamžiku. (Je dobrý dodat, že jsem celou cestu uskutečnil s
velmi nízkým badžetem a někdy i s nulovým.)
Je těžký pstát o minulosti objektivně, už jsem úplně jinej člověk než před čtyřma (Devíti.) rokama, když jsem vyrážel. Naštěstí jsem si psal deník, bez něho by se mi asi těžko vzpomínalo. Plus mi budou dost
pomáhat fotky. Zápisky se budu snažit takříkajíc jen učesat a nic moc nedoplňovat z dnešního pohledu. Ambice byla zapisovat denně, ale nakonec jsem byl rád, že z toho bylo jakžtakž každej třetí den.
Jistě jste si všimli, že píšu v jazyce, takzvaně jak mluvim, tak píšu, teda nespisovně, však gramaticky správně, to bych češtině zase neudělal, na to jí mám hodně rád. (Nebo se aspoň pokusim, jak jen to
nejlíp dokážu.) Doufám, že to nebude nikoho iritovat, ba naopak to bude mít při čtení švunk. Do deníku jsem psal taky tak.
Nechci moc zasahovat do stylu a obsahu z deníku, nynější komentáře budu psát kurzívou za původním zápisem (Tady oprava, bude to v závorce, jelikož jsem se posunul o dalších pět let, a jak jste si jistě už všimli, že do toho vstupuju timhle způsobem).
Smysl cesty
Hlas srdce. (Proč jsem vlastně vyrazil!? Následoval jsem hlas srdce a chtěl jsem se dále zdokonalit v naslouchání hlasu srdce. Měl jsem i v plánu se posunout ve svý výtvarný tvorbě. To byly hlavní cíle. Potom navštívit několik málo míst, kde se mi už dřív často zadrhával prst na glóbuse, kterej jsem měl už jako malej vedle postele, nebo na jakýkoliv jiný mapě, protože číst si v mapách byla vždycky moje velká záliba. A vůbec cestování jsem považoval vždycky za nejlepší způsob životní školy, a taky se mi to na mých cestách vždycky potvrdilo. Plán byl nemít plán. No nebudu to prodlužovat, v zápiscích a dalších komentářích se dočtete víc, tak pěkný počtení!)
Zápisy jsou dost často hodně naškrabaný, takže to bude velká luštba.
eL 