Jako vždy vše na poslední chvíli. Dobalil jsem se minutu před odjezdem z baráku. Než jsem odjížděl dodělával jsem ještě Fénixovy slzy. Odpařování rozpouštědla trvalo vcelku 8 hodin. Vůbec jsem nespal. Musel jsem ještě bůknout letenku ze Zélandu do Austrálie, hostel v Aucklandu, koupit hamaku (Objednával jsem z USA speciální hybrid nepromokavou hamaku a zároveň stan v jednom.) a nechat si jí poslat na Zéland k Monice (Monika, kamarádka od Ály, kterou jsem ještě neznal.), dále pojištění a snad ještě něco. Vcelku o 20 tisíc lehčí. Moc to k mý nervozitě nepřidalo. Před Pasovem objížďka a zácpa. Opět tedy komplikace na Mnichovský letiště, a však tentokrát jsem všechno stihl v pořádku a už sedim v letadle do Abu Dhabí. (Jednou jsem letěl z Mnichova do Colorada a po cestě na letiště byla na dálnici sněhová kalamita a letadlo mi ulítlo. Tenkrát nás rakouský hasiči tahali zpátky na silnici ze závěje, atd. No nic, pojďme dál.) Pomalu se uklidňuju, nejspíš jelikož už se mě zhostil cestovatelskej pocit. Dobrodružství, cesta, škola může začít. Pochybnosti byly dosti silné. Odjíždět z pohodlí do neznáma. Bez ponětí co, kde, kdy s kým. Jen proč vím zcela jistě, protože mi to mé srdce praví. Jsou v něm už sice náznaky usazování se u nás v Podlučí, ale to má ještě čas. Vše musí ještě uzrát. A tato cesta bude tím pravým uzrávacím procesem. Přeji si šťastnou a vydatnou cestu ve jménu Boha. Ať mohu šířit lásku, štěstí a dobro. Staň se co stát se má.

…V Abu Dhabí jsem měl jen 2 hodiny čas, zůstal jsem teda jen na letišti, ale i tak dost času a prostoru nasát vůni jiný kultury. Pocit cestování je příjemnější a příjemnější. V Hong Kongu budu mít 6 hodin. Uvidim, jestli juknu do města.